Středeční postní rekolekce
„SEDMERO HLAVNÍCH HŘÍCHŮ“
– p ý c h a –

Dnešní zamyšlení se bude týkat hříchu pýchy, který Písmo sv. nazývá počátkem každého hříchu.

Dříve, než si tento hřích nadefinujeme, podívejme se na tři příklady, kde se tento hřích projevil a nakonec ho srovnejme s opakem…

Babylónská věž

Začněme od nejmladších událostí po nejstarší. Všichni známe příběh, který se vypráví v 1. knize Mojžíšově jako pokračování dějin lidstva po potopě. Jak se lidé sešli a rozhodli se společně, že vystaví z cihel a asfaltu věž, jejíž vrchol bude v nebi. A Bůh sestoupí, aby se na to podíval. Vidí jejich jednotu a jejich nadutost a rozhodne se, že jim zmate jazyky, aby si nerozuměli. Tak musí upustit od svého pyšného díla (srov. Gen 11, 1-9).

První hřích v Ráji

Druhý příběh se odehrává na samém počátku našich dějin, kdy Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a postavil je do rajské zahrady. Dal jim vše, co potřebovali, jen jim zakázal jíst z jediného stromu – stromu poznání dobra a zla. Ďábel začne zchytrale svádět Evu a podaří se mu, že si vezme ovoce ze zakázaného stromu nejen ona, ale i její muž. A tím se najednou všechno zkazí (srov. Gen 3, 1-6).

Pád satana a jeho andělů

A poslední příběh se odehrává vůbec na počátku, kdy Bůh stvořil „nebe i zemi“ (Gen 1,1) – svět viditelný i neviditelný. Kdy Bůh stvořil anděly a podrobil je zkoušce. Satan se spolu se svými anděly vzepře, zhřeší, a je svržen na zem (Zj 12, 7-9).

Definice pýchy

Všechny tyto tři příběhy spojuje právě pýcha. V každém příběhu v jiné intenzitě, ale vždy je přítomná.

Morálka nám definuje hřích pýchy následovně: APPETITUS INORDINATUS PROPRIAE EXCELLENTIAE – nezřízená touha po vlastním vyniknutí (rozumem neřízená chuť po uznání vlastní výtečnosti). Katechismus to nazývá přeceňováním sebe a nezřízenou touhou po cti a vyniknutí.

Takovýto hřích je zařazen mezi hlavní hříchy – kam ho řadí už Jan Kassián, poustevník z Betléma († 435) a sv. papež Řehoř Veliký († 604) – totiž mezi ty, které jsou prameny a kořeny mnoha dalších hříchů.

Pýcha v sobě zahrnuje, 1° že se někdo chválí sám sebou nebo svými zásluhami jakožto něčím, co má pouze svým vlastním přičiněním a ne s pomocí Boží a z Božího daru – v tom je ona nezřízenost touhy po vyniknutí (to, co mám od Boha připisuji pouze sobě). A zahrnuje v sobě i to, 2° že se člověk domnívá, že vlastní větší dobro, než je skutečnost, anebo z představy vlastní skvělosti pohrdá druhými, aby sám o to víc vynikl – a v tom je ono přeceňování sebe.

Z pýchy vychází velmi bezprostředně jako její dcery:
ambitio (ctižádost) – nezřízená touha po poctách;
praesumptio (opovážlivost, drzost) – připisuje své skutky svým výjmečným schopnostem;
vana gloria (marná sláva) – nezřízená touha ukázat vlastní velikost a dosáhnout od lidí uznání a chválu;
iactantia (mnohomluvnost, žvanivost);
ostentatio (vychloubání);
hypocrisis (pokrytectví)

Úplná pýcha (superbia completa), kterou se člověk nechce podřídit Bohu ani legitimním představeným je nejtěžší hřích. Neúplná pýcha sama o sobě nevylučuje hřích všední.

Pyšný Babylón

Vraťme se nyní ke zmíněným třem příběhům. Babylón představuje v bibli vždy mocnost zla. Dávno předtím, než budou Izraelité (spolu s Jeremiášem) odvlečeni do babylónského zajetí, staví si lidé věž, která má být symbolem lidské pýchy. Proto Bůh zasáhne a potrestá je za jejich pyšnou modloslužbu zmatením jazyků. Babylón se stane tak jasným symbolem zpupnosti a pýchy, odboje vůči Bohu, že ho tradice spojí dokonce se samotným satanem: Jak jsi spadl z nebe, třpitivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy … s Nejvyšším se budu měřit.“ Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy! (Iz 14, 12-15).

Budete jako bohové …

V druhém příběhu je hřích pýchy trochu skrytější, ale přesto ho můžeme jasně vysledovat.

Je pravdou víry, že prarodiče v ráji přestoupili příkaz daný jim Bohem a tím těžce zhřešili (Tridentský koncil).

Z Písma svatého můžeme doložit, že prarodiče skutečně obdrželi příkaz, který svobodně překročili. Bůh totiž prarodičům pod trestem smrti zakázal jíst ze stromu poznání dobra a zla: „… neboť v den kdy z něho pojíš, propadneš smrti“ (Gn 2,17). „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl“ (Gn 3, 6). A tím zhřešili, podle onoho Pavlova: „Skrze jednoho člověka přišel hřích na tento svět“ (Řím 5, 12). Tento hřích spáchali svedeni ďáblem v podobě hada (Gn 3, 1-6). Písmo totiž říká: „Závistí ďábla vešla smrt do světa“ (Mdr 2, 24).

Možná nám nejde na rozum, jak mohli lidé v ráji zhřešit, když byli prosti žádostivosti. Ale přestože oproštěnost od žádostivosti odnímala jednu z příčin hříchu, neodnímala všechny: vůle člověka zůstala totiž svobodná a schopná zhřešit: každá stvořená vůle je schopná pochybení; jestliže hřešit není nic jiného než odklonění se od mravního pravidla. Proto přirozenost neschopnou hříchu má jenom ten, kdo má za mravní pravidlo svou vlastní vůli – a to je jedině Bůh. Tedy člověk, i když je oproštěný od žádostivosti, byl schopný hříchu (STh Ia, q. 63, a. 1) Není tedy nic zvláštního na tom, že vůle schopná pochybení někdy upadne a zhřeší.

Když prarodiče porušili Božský příkaz, provinili se mnoha hříchy a tím prvním byla pýcha. To když zatoužili podobat se Bohu nezřízeným způsobem – jak jim to našeptal had: „Budete jako Bohové“ (Gn 3, 5).

Krom toho se musí přičíst zvědavost a především neposlušnost, když porušili Boží příkaz. Proto říká sv. Pavel: „Skrze neposlušnost jednoho člověka se jich celé množství stalo hříšníky…“ (Řím 5, 19). A také se musí Adamovi přičíst nezřízená láska ke své ženě, když pojedl plod, který mu nabízela; a Evě zase nestřídmost, když neodolala ovoci dobrému k jídlu a lákavému na pohled“ (Gn 3, 6) a také pohoršení, když dala plod muži; a též nevěra, když uvěřila více slovům hada něž Božím. Sv. Pavel k tomu říká: „Podvést se dal ne Adam, nýbrž svést se dala žena, a tak klesla“ (1 Tim 2, 14).

Hřích pýchy u andělů

Ve třetím příběhu byla řeč o pádu andělů. Teologové se ptají, jakého hříchu se andělé dopustili. Obecně se tvrdí, že šlo o pýchu, protože ta – jak dosvědčuje Písmo – je počátkem každého hříchu (Sir 10, 12n) „Ať není pýcha v tvém myšlení, nebo v tvém slově jí nedovol panovat; v ní totiž začíná každá zkáza… protože počátkem každého hříchu je pýcha“.

V padlých andělech mohl být jen takový hřích, který odpovídá jejich duchovní přirozenosti. Na duchovní přirozenost nepůsobí smyslová dobra, která jsou vlastní tělu. Ďábel tedy zhřešil nezřízenou touhou po duchovním dobru, což není nic jiného než pýcha (STh Ia, q. 63, a. 2).

Také hledají, v čem spočíval u andělů hřích pýchy. Ďábel zhřešil nezřízenou touhou po podobnosti s Bohem. Nechtěl být ale Bohu podobný skrze rovnost přirozenosti, protože to není možné a to on věděl svým přirozeným poznáním; ale chtěl mu být podobný skrze podobnost, ale nezřízeným způsobem. Sv. Tomáš to v Sumě vykládá: „Ďábel chtěl být podobný Bohu buď v tom, že jako poslední cíl blaženosti žádal to, k čemu mohl přijít silou své přirozenosti a netoužil po blaženosti nadpřirozené, která je z Boží milosti. Nebo, žádal jakožto poslední cíl onu podobnost s Bohem, která se dává z milosti, ale on ji chtěl mít skrze sílu své přirozenosti, ne z pomoci Boží podle Božího ustanovení“ (STh Ia, q. 63, a. 3).

Jak zde, tak v případě člověka v ráji se můžeme ptát, jak to, že zhřešili, i když nebyli nijak zatížení jako my teď žádostivostí? Mohli zhřešit a skutečně zhřešili, protože měli vůli schopnou rozhodnout se špatně. A důvodem proč Bůh stvořil lidi a anděly svobodné a schopné zhřešit (peccabiles) je, aby tak mohli zasluhovat odměnu nebo trest (mereri et demereri): je totiž lepší dosáhnout svého cíle svobodně, než jakoby z donucení.

Opak pýchy – pokora

Bylo by asi dost bezútěšné zůstat pouze u neřesti pýchy a nemoci alespoň nahlédnout na její opak – ctnost pokory. Jistě tušíme, že právě tato „protiva“ bude tou nejmocnější zbraní, kterou se dá proti pýše bojovat.

Pokora (humilitas) je ctnost, která krotí nezřízená hnutí vlastní výtečnosti a naklání člověka k vědomí vlastní nepatrnosti (bezvýznamnosti) podle poznané pravdy (virtus, quae cohibet inordinatam propriae excellentiae appetitum, et hominem inclinat ad propriam vilitatem secundum veritatem agnoscendam).

Tak pokorný člověk:
– poznává, že je před Bohem ničím;
– nadto, že je hříšník;
– považuje se za nehodného všech Božích darů a sama sebe za neschopného jakéhokoliv dobrého skutku, zvláště ne nadpřirozeného;
– nenaparuje se, když má úspěch, ani není zkroušený, když se mu nedaří;
– netouží být druhými považován za velikého ani netouží po pochvalách;
– ba dokonce touží, aby si ho druzí nevšímali a klidně snese pohrdání;
– neprojevuje pokoru nevhodným způsobem navenek (je vhodně umírněný ve vnějších projevech pokory).

Pokora je základem mnoha ctností, je jejich matkou a živitelkou. Je tedy nutná k jejich přivlastnění i k jejich udržení.

… a co s tím pro život?

Sv. Bernard, když píše o výtečnosti Panny Marie, říká (cituji volně): Obdivuj ji pro její čistotu. Ale nemůžeš-li ji následovat v její čistotě, nebuď malomyslný. Následuj ji v její pokoře. Je totiž mnoho svatých v nebi, kteří nebyli pannami a panici, ale není tam ani jediný, kterému by scházela pokora…

A sv. Augustin, když píše svou řeholi pro mnichy (ale platí to pro všechny), říká: Vždyť všechny ostatní nepravosti působí, že vznikají špatné skutky, kdežto pýcha ohrožuje i skutky dobré a kazí je. Co prospěje rozdat všechno chudým a stát se chudým, když se ubohá duše tím, že se vzdala majetku, stává pyšnější, než byla dříve, dokud ho užívala?

A nakonec nás varuje starozákonní svatopisec, moudrý Ježíš Sirach: Pýchu nenávidí Hospodin i lidé … Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem. Neboť původcem pýchy je hřích, a ten, kdo se jí drží, přivodí záplavu zkaženosti (Sir 10, 7.12-13).

fr. Cyprián Suchánek OP (Praha, 20.2.2008)